Zastavili jsme u ostnatého drátu, který se táhl přes ulici mezi dvěma rozstřílenými baráky. Na každé straně cesty se v přítmí sutin krčila dvě kulometná hnízda. K oknu u poručíka přišel vojín. Rozhlédl jsem se. U drátu stáli další dva vojáci a v oknech byli vidět žhavé konce cigaret. Jeden z vojáků, který stál u ostnáče, na nás posvítil baterkou.

„Doklady prosím.“ Zasalutoval ten, co přišel k našemu vozidlu.

Wixson prošmátral přihrádku. Pár krabiček od cigaret, láhev od Pepsi, nějaké papíry a několik sirek.

„Thomasi kam si je dal.“ Vyštěkl poručík.

Zbystřil jsem a zpozoroval jsem vojína, jak odepíná poutko od pouzdra, kde měl Colt M1911 A1. Vojáci u drátu, odjistili pojistky u samopalů. Kulometní hnízda se natočili naším směrem. U páteře jsem pocítil studený pot, ale bylo mi horko jak v pekle. Těžce jsem polknul. Šlo do tuhého. Pustil jsem se kulometu a ukázal ruce, aby na ně bylo vidět.

„Pane, prosím, abyste všichni opustili vozidlo.“  Namířil na poručíka voják.

„Tady jsou.“ Řekl poručík a oknem mu podal tři vojenské průkazy s našimi fotkami. Voják je váhavě vzal a stále na nás mířil. Když sklopil zbraň, zaslechl jsem cvakání pojistek. Oddychl jsem si.

„Promiň te mi, pane.“ Podal zpět průkazy a znovu si přitiskl hranu ruky k čelu.

„Neomlouvej te se, vojíne. Opatrnost především, ale pozor, abyste nepostříleli naše.“ Pousmál se poručík. „Nahlásím vás vašemu nadřízenému, že plníte své úkoly na hlídce velice dobře.“

„Pane, děkuji, pane. Můj nadřízený je plukovník Stinsnová, Pane.“

„Jane Stinsnová?“ Podíval se na něho poručík.

„Ano pane.“ Usmál se vojín. Mávl rukou a dva vojáci odtáhli ostnatý drát z cesty. Projeli jsme přes první hlídku, další nás už jen posílali dál. Každých dvacet metrů byl ostnatý drát a tři až pět mužů na hlídce. Projeli jsme kolem skladu zbraní, rádiové stanice, u které se to jen hemžilo radisty, a stále chodili k mapě a připichovali nové informace o dění za zdmi základny. Základnu hlídala tři protiletadlová hnízda a na každé třetí budově byl ostřelovač připravený sejmout někoho z těch Alláhových věřících. Přijeli jsme na plac před budovu štábu a ubikace. Americká vlajka vlála na jednom z mnoha sloupů střechy štábu. Vystoupili jsme a z budovy vyletěl muž a děsně na nás řval. Měl tak sotva přes metr a půl. Šedivé vlasy a fousy se mu třpytili v záři reflektorů a světle modré oči mu svítili jak rozpálené žárovky.

„Kde kurva jste poručíku. A kde je kapitán Forld a ostatní? Kde jsou!“ Poprskal poručíkovi obličej a několikrát do něho strčil. „Tak mluv, nebo ti snad Iráčani vyřízli jazyk?“

„Šáhni na mě ještě jednou a tu pazouru ti zlomím.“ Řekl poručík a tvrdě se mu podíval do očí.

„Víš, s kým mluvíš, ty poručnická kryso. Já jsem důstojník.“

„Jo další vymytý mozek.“ Zamumlal si pro sebe Wixson a ani se nepohnul.

„Co? Ty hajzle jeden.“ Ohnal se důstojník po Wixsonově tváři.

Vyhnul se úderu a chytil mu ruku. Zkroutil mu jí za záda.

„Když bych teď trhnul, vyhodím ti rameno. Tak mě kurva poslouchej. Neměla být náhodou zabezpečená cesta? Neměl tam na tom posraným náměstí, kde zařval pomalu celej konvoj, další doprovodné jednotky a okolí mělo být vyčištěné. Takhle mi to řekl kapitán: Chlapy nemějte obavy, hned na začátku budou naši chlapy a okolí bude vyčištěný. Ale ono ne, místo toho zařval mezi prvníma. Nebýt Thomase a jeho řídících zkušeností, nebyli bychom tady ani my. Celej den jsme proseděli v tý zasraný barabizně obklíčení těma debily a vy tady co. Sedíte si na prdeli hezky v klidu a čekáte, až někdo za vás něco udělá. Já jsem tady už tři roky, tři zkurvený roky a ještě se mi nestalo to, co včera.“ Pustil mu ruku a odplivl si.

Důstojník se za ní chytil a začal si jí mnout. „Tak to jste si podělal poručíku. Počítejte s tím, že to nahlásím a půjdete před vojenský soud.“

„Jo, ale nebudu jediný, kdo bude souzen za neuposlechnutí a navíc jste mě napadl vy. Můžete být vůbec rád, že jsme se neotočili a nezmizeli.“ Otočil se a vešel do budovy štábu. Došli jsme do jídelny, co byla v přízemí. Dlouhá místnost se čtyřmi sloupy, které podpírali horní patro. Stolky byly k sobě přiraženy tou kratší stranou a po obou bocích byli lavice. Nandali jsme si tu šlichtu, kterou nazývali kaší.

V jídelně jsme nebyli sami. V zadní části místnosti sedělo osm chlapů. Dva z nich byli silní, nadupaný steroidy.  Uchechtl jsem se. Jeden z té bandy se zvedl a mávl na poručíka.

„Wixsone! Pojď sem, ty starej pse.“ Zasmál se a utřel si bradu zarostlou strništěm.

„Perixne? Jsi to ty!“ Vykřikl poručík a šel přímo k nim.

„Šoupni se.“ Ozvalo se od jednoho muže, co seděl vedle toho Perixna. Usadili jsme se a poručík nás začal seznamovat.

  „Seržant Perixn, vojín Mous a Barwen, Tobias, Erixson, doktor Barbs, radista Nicolas a jeden z nejlepších ostřelovačů co znám, Milkinson.“ Každého jsem přejel pohledem a kývl na seznámení. Mous a Barwen byli ti dva siláci, ze kterých jsem si dělal srandu. Buď to mě šálil zrak, nebo to vážně byli dvojčata. Hranatý obličej, modré oči, svraštěné obočí, krátké blonďaté vlasy. Na krku se jim šponovaly žíly, ramena měli velká, jako moje hlava. Ruce obrovské, že by s ní stiskli lebku desetiletého dítěte. Na sobě měli akorát vestu. Protrhaná, nasáklá potem, krví a bůh ví čeho ještě. Mastné skvrny od oleje.  Radista vypadal úplně stejně, jak Radar z M.A.S.H.e. Milkinson si něco kreslil na kus ubrousku.

„To už zase maluješ?“ podíval se na něho Tobias, který měl přes tvář dlouhou jizvu. Podíval se na mě. „Co čumíš?“ vyštěkl. Až když se na mě otočil tváří v tvář, spatřil jsem, že je na levé oko slepý.  Raději jsem sklopil zrak na talíř, abych nějakou neschytal.

„Perixne, řekni mi co je tady nového.“ Pobídl ho poručík.

„Co bych ti měl říkat? Stojí to za hovno. Ta akce, jak jí nazvali.…“ Zasekl se.

„Pouštní brouk.“ Zamumlal Erixson a dál se cpal kaší.

„Díky. Akce Pouštní brouk. Poslali jednu četu a dvě roty, aby vyčistili okolí. Vrátili se čtyři a kapitán Berner je nezvěstný, takže to tady mají na starost akorát ti šašci důstojnický. Začíná to tady být dost krutý. Předevčírem se nám dostali až na základnu. Dva spratci s dynamitem připevněným na těle. Měli jsme hlídku a než ten kretén stačil zařvat Alláh, Milkinson mu prošpikoval ten jeho úsměv. Nechápali jsme, jak se sem dostali. Poslal jsem Mouse a Barwena za nějakýma čtyřma klukama co sem dojeli s minulou eskortou. Teď mě tak napadá, co vy tady vůbec děláte. Ale to je teď jedno. Pak mi to povíš. Když se vrátili, všichni čtyři zobáci měli podříznutý hrdla. Na koho tu je spoleh, tak jsme my a důstojník Matt McGregor. Ten druhý důstojník Willkins, je blázen. Fakt debil. To on to celý podělal a teď je ve srabu. Tam ze shora po něm jdou jak slepice po flusu a on to stále svádí na někoho jiného.“

„Jak vypadá?“ Přerušil ho poručík

„Takový starej, šedivý, trochu tlustý. Proč? Už ses s ním seznámil?“ zasmál se seržant.

„Jo. Hned jak jsme přijeli, tak jsem mu málem vykloubil rameno.“ Uchechtl se poručík a napil se z láhve vody.

„A co se vám stalo, že jste tady? Měli jste doprovodit konvoj a vrátit se ne?“

„Přijeli jsme jenom my tři. Víš jak je to náměstíčko Bangadal, tam na nás měli čekat naši. Vjedeme do tý úzký uličky a před námi chlap s RPG. Ještě že jsem v čas zareagoval a Thomas měl šanci vyhnout se hlavici. Kamion za námi to schytal. Kapitán Forld zemřel nejspíš jako první s tím řidičem. My to napálili do nějakého baráku a schovali se v něm. Byli jsme rádi, že jsme se tam schovali. Všude byli Arabové. Když jsme se dostali k vysílačce, navázal jsem spojení s několika přeživšími z konvoje. Sesypali se na ně ze všech stran. Neměli šanci. Tady Jack, měl dobrý plán. Počkat do večera a oni, ať vypnou elektřinu. Když se dlouho nic nedělo, přitáhli jednoho, co přežil ten útok na konvoj. Když mu před námi prostřelil hlavu. Spustilo se peklo. Jack se dostal za kulomet a celou tu oblast pokropil. Potom jsme jeli sem. První hlídka nás málem odkrouhla, protože někdo zašantročil naše doklady.“ Strčil do Thomase.

„Co zase já?“ promluvil s plnou pusou Thomas.

„Tak jsme tady. A nejspíš tady i zůstaneme. Prozatím. A ten kretén Willkins se to pokoušel házet na mě. Kdo tady vůbec má nestarosti bezpečný průjezd městem na základnu?“

„Willkins.“ Zasmál se Milkinson a zmuchlaný ubrousek hodil do kovového koše, co stál v rohu.

„A kde se vám stalo něco zajímavého?“ podíval se Thomas na seržanta.

„Před pěti dny jsme doprovázeli náklaďák s nemocničním materiálem do tý nerozstřílený nemocnice. Všechno bylo v pohodě, teda až do doby než přijeli. Mous a Barwen nás kryli lehkýma kulomety z horních pater a mi se je pokusili dostat co nejdál. Milkinson si vlezl na střechu a oddělával jednoho za druhým. Museli jsme vypadnout, než nás rozstřílej. Postřeli tři vojáky, co byli u toho tracku a tak jsme je museli dotáhnout do budovy a nechat je ošetřit. Zabarikádovali jsme přední vchody a kryli se z oken. Nicolas hned zažádal o podporu a než jsme se nadály, byl tady jeden z černých jestřábů a trochu jim opepřil situaci.“ Zasmál se seržant a napil se.

Ještě asi hodinku jsme seděli u Perixna a jeho bandy. Pak jsem se zvedl a odešel do ubikací. Konečně jsem se mohl na chvilku natáhnout. Vešel jsem do místnosti tak čtyři na čtyři na tři. Holé zdi, ve kterých byly vyryty monology, básničky vojáků a jejich iniciály. V místnosti byli dvě duchny. Pěkně tvrdý duchny. Shodil jsem ze sebe vestu a praštil s sebou na postel. Hned jsem usnul.

*****

9. září 2001 – New York

Jack a Robin, spolu žijí už od svých osmnácti let, a protože Robin má ráda Itálii a byli v ní na dovolené nespočetněkrát, koupili si byt tři + jedna v Little Itali.

Hnědovláska stála u dveří a otočila se na Jacka. Krátké vlasy měl upravené na ježka. Černá košile, kterou měl sotva do poloviny zapnutou, vyrýsovala svalnatou hruď, ramena a břicho. Volné rifle měl u kotníků trochu shrnuté a na nohách měl obuté černobílé DCčka.

„Zlato zamkl jsi?“ Zeptala se a v ruce svírala svazek klíčů. Kývl hlavou.

Seběhla schody a její rovné, vyžehlené vlasy se rozvlály v kaštanový závoj. Přiléhavé červené tílko a džíny vykreslovali její nádherné, štíhlé křivky.

„Musíme jet.“ Řekl po té, co se objali a jejich rty se spojili.

Jack zavřel kufr a nasedl do stříbrného BMW. Pneumatiky se protočily a auto se odpíchlo.

„Kam vlastně jedeme?“

„Uvidíš zlato.“ Usmál se a pohlédl na ni. Spatřil ten její zářivý nedočkavě šťastný úsměv.

Projeli několik bloků a čtvrtí. Auto se zastavilo u Thomkins Square Park. Nádherné nedělní odpoledne a vítr mával s korunami stromů. Vystoupili z auta a namířili si to k menšímu hloučku deseti lidí, kteří byli jejich přátelé. Robin má zítra třiadvacáté narozeniny a Jack ji chtěl udělat radost menší oslavou. Čas letěl hrozně rychle a slunce se schovalo za mrakodrapy. Lampy v parku se rozsvítili nažloutlým světlem. Koruny stromů si stále něco šeptaly, ale nebylo to moc slyšet, kvůli velkoměstskému ruchu. Jack kývl na Nicolase. Černovlasý muž vstal od dřevěného stolu, který byl bohatě prostřen jídlem a pitím. Uprostřed stolu byl nádherný, červenobílý, dvoupatrový dort.

„Prosím o klid a dejte ještě jednou slovo Jackovi. Je to tvoje.“

Jack se napil, těžce polkl a vzpřímil se. Robin seděla naproti přes stůl.

„Když jsem tě poznal na škole, což byl ten zlatej prvák, co jsem opakoval,“ zasmál se, „poznal jsem už po pár měsících, že chci být jen s tebou.“ Obešel stůl a klekl si na jedno koleno před ní. Světlo od lampy ho přesně osvítilo. „Robin Mosbiová prokážeš mi tu čest a vezmeš si mě za manžela?“ podíval se jí do vodnatých očí a z kapsy vyndal fialovou krabičku s prstýnkem. Robin radostí nedýchala. Několikrát kývla hlavou a poté potichu řekla: „Ano.“ Objala ho. V parku se rozléhal radostný povyk přihlížejících přátel.